Tohle téma jsem se rozhodla napsat na blog, protože jsem s tím dlouho sama bojovala. A myslím, že nejsem sama – většina žen to má podobně.
Jsme odjakživa vnímané jako srdce domova. S láskou pečujeme o všechny kolem sebe. Držíme rodinu pohromadě, zvládneme tisíc povinností… a někde úplně na konci toho řetězce jsme my.
Je to naše krásná role. Ale právě v ní často zapomínáme na sebe. Pečujeme o všechny, ale na péči o sebe nemyslíme. Říkáme si, že to nepotřebujeme. Že jsou důležitější věci. Že až někdy.
Jenže z „někdy“ se velmi často stane „nikdy“.
A přitom – když my nejsme v pohodě, když si nedáme ten vnitřní odpočinek, když si nedobijeme baterky, odkud máme brát sílu pro druhé? Jak máme být oporou, když samy sotva stojíme na nohách?
Dámy, ruku na srdce. Ponořte se do hloubky svého nitra a s upřímností k sobě si opravdu řekněte, po čem toužíte. Po čem touží vaše srdce. Ne to, co říká váš rozum – to ti stačí, nic nepotřebuješ, stojí to moc peněz, na tobě nezáleží.
Znáte ten hlas? Já ano.
Já si zasloužím víc. Větší péči. Víc radosti. Víc prostoru pro sebe.
Já jsem si jednoho dne řekla: dost.
Já si zasloužím víc. Větší péči. Víc radosti. Víc prostoru pro sebe.
Už nechci chodit po ulici s hlavou sklopenou.
Chci jít se vzpřímenou hlavou a rovnými zády a cítit se skvěle v tom, co mám na sobě – protože to, jak se cítím uvnitř, se vždy odráží i navenek.
A to byl můj první krok.
Možná je tenhle článek jen jemným pohlazením, možná malým zastavením. A pokud vás vede k tomu, abyste si položily otázku „Jak to mám já?“, pak splnil svůj účel.
Ne pro mě. Ne pro nikoho jiného.
Ale PRO VÁS.
S láskou a vděčností
Zdenka